Dnes vlastně ani nemám moc co psát. Ještě stále jsem si nevyčistil hlavu z té naší náročné cesty, musím ji neustálo dospávat, protože já vlastně prakticky týden nespal. Kdo si jako myslí, že hlasité pochrupování v kufru auta je projevem spánku, mýlí se, jedná se o povzbuzování motoru, aby se nezadřel. A tyhle dlouhý cesty je fakt dřina. Ale mylsím, že je to tu popsané celkem dobře, i když z nějakých důvodů je poměrně hodně potlačena moje role v celé té výpravě. A že byla zásadní, o tom nepochybujte.
Po návratu se rekreuju. Vlastně si myslím, že dovolená je takové vytržení z běžného žití, sáhnutí si na dno fyzických i psychických sil, aby pak jeden ocenil, jak báječný je ten běžný život. A když jsem aspoň z části zrevidoval stav svého polesí a prošel důkladně zahradu, soudím, že mohu konečně odpočívat.
Psáno 4.5.2024

Fakt divnej byl tento týden. tak trochu jako vykolejenej, protože nic nebylo úplně normální. Už to, že ve středu, kdy jsem zpravidla v posledních měsících měl s páníkem pánskou jízdu, což obnáší pomoc v kuchyni a dlouhý spánek, tak nic, jeli jsme na kytky. Ano, nezmýlil jsem se, na kytky. Lidi se mi málem rozplynuli na Bílé stráni,páník si furt cvakal foťákem a já tam nebyl ani do počtu. A pak jsme šlapali asi 20 kiláků jen proto, aby se zjistilo, že další paseka, kde panička slibovala nějaké jiné kytky, je prostě za plotem. A bylo vymalováno, až na to, že jsem si teda pěkně odrbal tlapky. A tomu oni říkají svátek!
Jinak jsme se trochu potulovali po našich luzích, ovšem začali nám v houbovém lese stavět silnici, takže nejen sucho, ale i stavební stroje způsobí, že letos patrně nebudou ani houby. Jakoby nestačilo, že všechno dobrý zmrzlo.
Včera večer se tu zjevila hOlinka a hOláčata. No já měl takovou radost, že jsem přerovnal předsíň a oni se tvářili, že mou radost neopětují, ale já vím, že to jen tak dělají. Dnes se to vylepšilo ještě našima mladejma a hEvička přijela a taky Mik-Uláš s rodiči a sestrou, no sotva se nám to sem vešlo. A děsně se tu něco slavilo a já už fakt nemůžu oka udržet, dobrou.
Psáno 11.5.2024

Musím děsně spěchat. Panička mi slíbila večeři hned jak dopíšu deník, a já mám fakt dneska děsnej hlad. Teda je pravda, že já mám hlad furt. Včera se mi to trochu vymstilo, sežral jsem vánoční kaktus, co dala babička na kompost. Bylo až podivuhodné, jak rychle takovej kaktus projde. A to jsem ho poctivě půlku vrátil ještě u páníka v pracovně. No a pak abych nebyl hladovej, žeju.
Celý týden jsme nedělali nic, prostě nic. Bylo to způsobený tím, že v neděli jsme tu ještě měli hosty a pak jsme se z toho týden léčili, no teda hlavně já. Mí lidi se tvářili, že musej moc pracovat a na pobíhání po lese není čas, i když trochu jsme pobíhali, ale fakt maličko. V lesích je sucho až práší, z potoků se nedá moc pít, protože ten písek drhne v hrdle. Jen dneska jsme si trochu udělali dobře, když jsme hledali vstávače na Rádle. A našli jsme rosnatku. Ale i tam platí, že od tlapek se práší, i když tak jako trochu pršelo nebo mžilo nebo co.
Jo, v týdnu jsem byl u mé oblíbené paní doktorky, zase jsem si trochu cvrknul, aby věděla, že jsem to já. A zjistila, že jsem alegorickej. Jen teda nevíme, nač.Já navrhuju, že na prázdnou misku, ale panička toto zavrhuje. Pak už mě nic moc nenapadá. Každopádně jsem trochu ošípanej, zvláště v tlapkách a na pupíku. Tak mě šamponujou a mažou, vrčím na ně a cením, teda když není páník. Když je, jsem hodnej, on řekl, že mi ukousne hlavu když budu vrčet. Tak raději jsem zticha, protože jednou říkal že snad upadne a opravdu upad, prostě drží slovo. Tak jsem raději opatrnej.
Si myslím, že je to vyčerpávající a může začít krájet.
Psáno 18.5.2024