Vilíkovo objevování Chorvatských Virů

 

 

 

 

31.8.2013

Vyjeli jsme včera místo koupání. Bylo mi to trochu líto, protože koukačka v Ruprechticích je vždycky spojena s množstvím pěny a stříkací válkou s babičkou, ale dospělci rozhodli jinak. Babička Olinka upekla tak dobré kuřátko, že mi přišlo jako zbytečné zacpávat si žaludek brambůrkami, byť vypadaly taky dobře. Po rozloučení s rodiči, které pro nezasvěcené mohlo možná vypadat trochu jako hysterický záchvat, jsme vyrazili. Cestou jsem několikrát zkusil dědu přesvědčit, ať to ohne na Prahu, že jedeme domů, ale on opravdu blbě slyší, takže jsme skončili v Chorvatsku. Pro mne velmi nezvyklá byla kontrola na hranicích, ale nevyrušoval jsem a projeli jsme i s Betkou, které si vůbec nevšimli. Cestou jsem měl podle plánu spát, což jsem po Česku zvládnul, ale před koncem Rakouska jsem se probral a komentoval úkazy na nebi a světla benzínových pump. Na počátku Chorvatska, i když už začalo svítat, jsem to zase zalomil a dojel spící až do místa prázdnin.
Jasně jsem slyšel názor, že nemám být nucen se koupat v moři. Nikdo mne nenutil, vlezl jsem tam sám poměrně brzy, i proto,že bylo třeba rozhánět hejna rybiček, hledat mořské ježky a navíc babička slíbila, že udělá vorvaně. A udělala, navíc pak i mrtvýho plejtváka na mojí madračce. Úplně epesně, taky to tak zkusím, ale dneska zrovna se mi nechce.
Poo jsem samozřejmě nespal, co kdyby mi něco uteklo, slabčák děda to šel zkusit sám a taky to nedokázal, a to on řídil celou noc, tak by to měl spíš zvládnout jak já. Já jsem raději s babičkou vystřihoval a pak zase plaval. No a pak se to stalo, po odpoledním bobíkovi (velikost grand, prostě pořádný jídlo) jsem se zapomněl na houpačce a už to bylo - spal jsem jak dudek. Ani jsem si nevšiml, že dorazila druhá část výpravy, teta Iva se strejdou a Janinou. Tož jsem jim, sotva jsem se probral a snědl půl řízku (polívku jsme odmítnul, nejsem malej), ukázal Vir v celé jeho kráse, zvlášť jsem poukazoval na prodejnu zmrzliny. Moc dobrá byla, jahodová. No a taky jsem jim všem cestou ukazoval, že nejenže neznají motýly, ale ani značky aut jim nejsou jasný. Mají se ještě moc co učit. Po návratu jsem několikrát naznačil, že ještě nemůžu spát, ale babička nestihla přečíst ani úvodník encyklopedie, kterou přivezla teta Iva (jsou tam žraloci, keporkak, tuleně, no dost věcí na čtení) a nějak jsem ztuhnul. Zítra jim ukážu, počítám.

Album 31.8.2013


01.09.2013

Vstávám ze všech poslední, ale nechápu to jako nějakou prohru, dokonce mám pocit, že jsem jim udělal radost. Vypil jsem snídaňové mléko a sdělil, že já teda do moře nemůžu. Nikdo mne nenutil, jen babička nafoukla krokodýla. Vzal jsem Betušku k vodě a ukázat jí toho krokodýla a trochu se mi při tom namočily plavky, ale já opravdu, ale opravdu do toho moře nevlezu. Hledal jsem kámen pro babičku Járu, ale nic moc tu není, vlastně skoro žádný kameny. Viděl jsem konečně ty slavný ježky, mohl bych ho i pohladit, ale babička dělala scénu.
Ani jsem se nenadál, byla svačina a pak mne teta Iva vytáhla na šlapadlo, že budu dělat kapitána. Tak jsem ho dělal, ale kormidlovat mne nenechali. Ovšem že nemůžu používat skluzavku, to jsem jim ani nemusel říkat. Stejnak nechápu, proč se všichni smějou, když jim vysvětluju, co já teda rozhodně nemůžu.
Po obědě (svíčková, trochu jsem jim nechal, ale ne moc, já sice knedlíky normálně nemůžu, ale dneska mi nějak sedly) spánek s dědou. Nepřečetli jsme ani dvoustranu a už byl tvrdej. Tak jsem solidárně taky zdřímnul, zajímavé bylo, že mi nedali kafe, na rozdíl od něj. Přitom já vstával ještě o půlhodiny dýl jak on.
Druhý výjezd šlapadlem byl kratší, místo Zdeňka jela Janina a já se nějak trochu jako bál. Ony totiž byly vlny obrovité a to mne zlobilo. Prosil jsme dědu, ať ty vlny skončí, že já je nemůžu, ale on se tvářil, jako by to bylo nad jeho síly. Protože jsem statečný, vydržel jsem až ke břehu. Pak už jsem dal moři vale, jen jsem se s babičkou trošíčku koupnul a ukazoval jí, jak se má plavat nataženej, ale to všechno jen proto, že ona to vůbec nezná a moc se na to ptala. Já totiž normálně do moře fakt nemůžu.
Po večeři (druhá dávka svíčkové a kus polívky, ten děda je polívkovej manyjak) jsme vyrazili na průzkum ostrova - kus jsme jeli autem a pak na kole (teda já na kole, ostatní pěšky), protože tam je zákaz vjezdu. Snad proto kolem nás svištělo jedno auto za druhým, skoro všechny jsem určil správně, jen Micubiší Lancer a Oplkorza jsem neodhalil. A pak mne ještě děda provokoval tvrzením, že oktávije a fábije jsou škodovky, takový nesmysl. Na kole jsem ujel nějakých 2-3 km a před námi červený záliv. Nevím, nač se tam rozplývali všichni, bylo to skalnaté, tvrdé a zpočátku jsem se bál, že mne budou koupat. Ale poměrně brzy jsem nasedl na kolo a jeli jsme zpět. Vysvětloval jsem babičce, že fakt je zbytečné mne držet za tričko, že umím brzdit a tak všechno, jak se má. Že umím brzdit jsem nejlíp ukazoval dědovi, když mne táhnul na vodítku do kopce, ten čubrněl, jak pěkně brzdím, když to nečeká :-).
Po návratu jsem ještě posvačil půlpytlík kuliček, vypil hlt džusu a požádal o uložení. Musím na zítra nabrat síly, tady je nějakej silnej vzduch a mocmoc se mi chce spát. Ale ještě jednu atrakci musím připomenout - děda má pohádky o štěňátku!

Album 01.09.2013


02.09.2013

Nechtělo se mi vůbec vstávat, vlastně jsem vstával poslední. No, nechtělo se mi ani fotit východ slunce, tak proč bych vylézal předčasně, vyčkal jsem, a vstával jsem dobře naladěn. Jen jsem všem vysvětlil, že do vody já teda nemůžu.
Po snídani jsme vyjeli na výlet do Ninu, prý to je starobylé městi, ale mně je to jedno. Měli tam slušnou čekuládovou zmrzku a hlavně - koupil jsem tam kokakolu! Taky tam byl takový malý domek podivné architektury, kam mne nepustili s kloboukem na hlavě, ale to bylo asi jediný zajímavý na něm. A pak hned byla ta kokakola.
Patrně došlo k drobnému vyšinutí mysli mých prarodičů, jakoby se nemohli nasytit divnými domky, šli jsme prozkoumat ještě jeden úplně stejně divnej, jen byl na kopci. Ovšem když jsem jim sdělil, že patrně bude třeba jít kakat, tak jsme se tam zbytečně nezdrželi a svištěli jsme domů, co to yarda dal. I Betuška počkala, až vystoupím, tak mi všichni podstrojovali. No, zbytečně, ale přišel jsem na to, jak je nahnat rychle domů.
Vzal jsem dědu do krámu, se tam sám bál. Ukázal jsem mu, kde tam mají nanuky, kde vodu a kde čekuládu. Něco jsme nakoupili, u placení už jsem nebyl, trochu jsem se potoulal obchodem. Děda mne moc chválil.
Poo jsem odmítl jít spát, všichni pochopili, že do postele prostě jít nemůžu. Trochu jsme si četli, trochu dělali výtvarno. Ale pak mne balamutili a pod průhlednou záminkou, že budu sledovat babičku, jak dělá vorvaně, mne napřed trochu namočili a pak už jsem nechtěl ven, ani když mi zmodraly pysky. Ukazoval jsem jim, jak se plave nataženej, cákal jsem na Ivu, bahnil si vedle Jany na mělčině. A taky jsem odhalil krásu přílepek a krabů poustevníků.
Večer jsme jeli do Zadaru, slíbili mi hranolky, jinak bych nejedl gulášovku. Z počátku jsem moc nepochopil, proč mne tahají městem, když vlastně hledáme jen značku mekdonalda, ale pak mi došlo - objevili jsme klouzačky! No pak jsem teda poslušně poslouchal mořské varhany, běhal po slunci a obdivoval velikánskou loď. Ale hlavně jsem určoval jedno auto za druhým a děda mne chválil, že jsem to moc neplet. Jen fiesta se mi motá s korzou. A náklaďáky, ty teda vůbec neumím. No a pak jsme jim připomínal, že něco slíbili, tak jsme hledali a našli (ne na starém městě, tam by se to ani vlastně nehodilo) fást fůd a byly hranulky. Dokonce s kečupem a majolkou (tu mi babička zakázala :-( ) a dostal jsem takové bodlo a tím se to jí. Moc zábavný to bylo. A taky jsem dostal další kolu, moc jsem si ji považoval, zvlášť když mi k ní dali brčko.
Už jsem opravdu byl hodně utahanej, sotva jsem dojel do domečku, zkouknul 3 filmy o štěňátku a už to bylo - spánek přišel, i když jsem měl zřetelný pocit, že nemůžu.

Album 02.09.2013


03.0.2013

Ráno jsem všechny překvapil. Ne, že by mi vadilo, že Plívovi jedou na dlouhý výlet, ale prostě jsem vstával před sluníčkem. Sice dlouho po babičce, ale před sluníčkem. Tak jsme jednak dědovi umožnil jeho focení, jednak jsem snídal své jahodové mléko při slunkovstání, a obojí bylo báječné.
Dopoledne jsem vzal Betku na výlet - šli jsme prozkoumat nejvyšší kopec (nějakých 150 metrů!) ostrova. A dobyli jsme ho! NNa vršku mi zakazovali běhat po místních lukách, jednak že tam je mocmoc kamení, jednak že tam možná jsou hadi. Na to jsem trochu slyšel.Viděl jsem kudlanku nábožnou, co vypadá jak klacík. A pak jsme taky fotili cikádu, teda aspoň si myslíme, že to cikáda byla. S tím focením měl děda velikej problém, říkal, že je to tu moc dynamický. A přitom já bysem dneska zrovna dynamickej klidně byl, a oni mne nenechají.
Cestou zpátky z kopce jsme jako již tradičně zabloudili, ten ostrov je fakt asi nějak zakletý, vždycky se objevíme na centrálním tržišti, kamžto mne nechcou pouštět.
Trochu jsem se zdráhal jít do vody, ale pak jsem se zase zdráhal jít z ní. Zpočátku pomáhal krokodýl (už na něm umím jako na odrážedle), pak už jen babička, která dělala vorvaně. Pak jsme všem ukázal, jak se má plavat a modrej jsem teda s řevem šel ven.
K obědu děda dělal sejrovku s rýží, to já moc nemůžu, snědl jsem jen půlpytlík rýže a k tomu sotva jedno kuřecí prso. A šel jsem spát s dědou ale až babička zabrala. Dvě hoďky spánku nejsou k zahození.
Další plavecký výcvik opět začínal hledáním přílepek, krabíků poustevníků a rybek. Dokonce jsem viděl i žluté rybky, jak plavou ke kanicovi, nic na tom nezměnil babiččin vklad, že tady ani žlutý rybky ani kanic nebydlej. Na závěr už jsme poměrně kvalitně držel rovnou páteř při plování s babkou. A zase se mi nechtělo ven.
K osušení jsme vyrazili na zmrzku, děda nás vedl, ještě že jsem měl kolo, krapet jsme bloudili. Naštěstí tu maj poměrně často obchůdky a v nich zmrzku, takže jsme sice nedošli, kam bylo slíbeno, ale zmrzka byla. A pak hned jsme se vraceli, protože babička trošíčku křičela.
Přečetli jsme s dědou celou encyklopedii a přijeli Plívovi a ukazovali nám fotky z míst, kam my pojedeme zítra, snad. Tak jsme Janinu vyzval, že půjdeme do vody a ona šla! Tak jsme dali ještě večerní koupel, velmi zdravé, řekl bych. Ovšem ten meloun po koupeli, ten jsem si asi neměl dávat, nevím, jestli mi do rána uschnou tepláky. Ale jinak jsem se moc dobře bavil, vlastně líp, než jsem měl asi.
Spát mne zahnali trochu s hanbou, ale co, den to byl báječnej, tak co si víc přát. Jen abych nezapomněl nic vyprávět Fanynce.

Album 3.9.2013


04.09.2013

Na tenhle den mne připravovali od samého počátku. W - Veliký Výlet! Nemohl jsem dospat, vstával jsem v 7 a ani mlíko jsem pořádně nedopil, jak jsem se těšil. Navíc jsem už dopředu vyškemral příslib hranolek a kokakoly, pokud to tam teda budou mít (děda je nějak skeptický, koukám). Cesta yarískem za zvuků Skoumalovo písní ubíhala velmi dobře, ani jsme nebloudili. Zapárkovali jsme mezi stromy v takovém divném lese, značeném jako parkoviště; yarísek měl co dělat, aby se vešel mezi šutry. Nebudu popisovat frontu na lístky, frontu na autobus, frontu na občerstvení, to jsou asi dětské nemoce. Každopádně jsem proběhl Plitvická jezera, výskal u každého vodopádu, rozplakal se na lodi (plula, potvora). Vydělal jsem na tom jedny hranolky (stejnak jsem snědl dědovu klobásu) a dvě koly. Celkem dobrej výlet.
Kola způsobila, že cestou domů jsem nespal, k velké nerudnosti babičky, která snášela na dědovu hlavu hromyblesky, že za to může on. Ale on to vydrží, on je po mě.
Stihli jsme ještě podvečerní koupání a skoky do vody jakož i průzkum mořského ježka. No a navíc jsme ještě stihli dojít na zmrzlinu, měl jsem jahodovou.
Trochu se mi nechce usínat, viděl jsem už 3 štěňátka a 2 krtky a furt nic. Prý jsem přetaženej, ale nikdo mne nepřetáh...

Album 4.9.2013


05.09.2013

Mám asi nějaký problém se spaním nebo co. I když výjimečně byl v noci naprostý klid, už zase jsem byl v 7 vzhůru. Nemohl jsem se ale vybabrat z pelíšku, šeptal jsem si ještě chvíli s dědou, který se tvářil, že se bude ještě spát. Ale já jsem rozhodnul jasně - jdeme. Dneska vím, že nás čeká cesta po stopách Vinetůa. Ne, že bych věděl, kdo to je a jaký dělá stopy, ale prostě tady se o ničem jiném nemluví. Vyzbrojen banánovým mlíkem a trochou kukuřičných kuliček, cítil jsem se na cestu dobře připřaven.
I bez mapy jsme trefili hned na první pokus, a přestože byla skoro tma (asi 8), zdaleka nebyl náš yarda na prvním místě. Vylezli jsme v hlubokém údolí se spoustou cedulek Winnetou XX, ale taky se spoustou špagátů ze skal spuštěných a na těch špagátech viseli lidé v různých pozicích, trochu jak pavouci. My jsme se k nim nepřipojovali, protože jsme věděli, že nedaleko odsud (podle babičky co by kamenem dohodil a navíc po rovině) je velmi vzácná jeskyňka. No, trochu se nám to zdálo do kopce a taky by ani Železný kamenem tak daleko nedohodil, ale zvládli jsme to. Objevil jsem velmi dobrou metodu, jak pohánět dědu, který se loudal s krosnou pode mnou. Neustále jsem na něj mluvil, vyptával jsme se ho na všechno, co jsme kolem sebe viděli a občas jsem ho i nachytal, že jsem mu tvrdil, že vidím žralůčka nebo tukana, a on to odsouhlasil. Přitom já vím moc dobře, že žralůček ve skalách nebydlí!
Jeskyňka byla velmi krásná a bylo v ní příjemně klimatizováno. Jen paní průvodkyně mluvila velmi špatně česky (ale odkudsi jsem ten její jazyk znal, jen si ne a ne vzpomenout) a měla baterku, kterou mi nechtěla půjčit. Jinak to celkem šlo.
Zpátky už jsme se sypali fofrem, protože to fakt nebylo do kopce, to bylo zajímavý. A navíc jsem měl slíbenýho nanuka, což jsme několikrát zřetelně artikuloval.
Po návratu do domečku jsem s dědou uvařil rychlý guláš s těstovinou a pak šupky dopky do voděnky, moc jsem se na to těšil a všem několikrát zdůraznil. Však taky se mnou k moři šla i Betuška, nevěříc, že opravdu budu skákat a plavat a na krokodýlovi blbnout (děda mne několikrát vyklopil, jo, babička to je jinej bezpečák).
Ale pak už všechno jasně směřovalo k násilnému přesunu do sprchy a postele. Ještě se mi povedlo je přesvědčit na krátký cyklovýlet, ale pak i přes všechny slzy a decibely jsem se odebral na lože. Pravda, napřed mi museli promítnout všechny 3 pohádky o štěňátku. No, a pak jsem intenzivně 5 minut dělal, že se snažím usnout a od té doby nic nevím.

Album 05.09.2013


06.09.2013

Poslední den prázdnin! Nemohl jsem dospat a pozoroval díky tomu s dědou, jak vstává slunce za horami. A to jsem hned po ránu ještě dědu překvapil nápadem, že dnes půjdeme koupit audinu. Nevím, co mne to na padlo, ale viděl jsem to jasně. Děda moc neprotestoval, že když budou v Konzumu nějakou mít, tak že ji teda vezmem. Ani to mlíko mi dneska moc nejelo, věděl jsem, že musím hodně stihnout. Ještě za hodně šikmého slunka jsme vzali Betušku a šli objevit místní hrad, který jsme ale neobjevili, prý až příště. Trochu jsme se vztekal, nevzali jsme kolo a pěšky já nemůžu.
V konzumu audiny neměli, koukal jsem se velmi pečlivě. Ale vodu a něco na cestu jsme přece jen pořídili.
Pak jsem se vrhl do vln, když už to moře opouštím, nějak jsme se ho nemohl nasytit. Několikrát mne s pláčem vynášeli. Jezdil jsem na krokodýlovi, skákal z mola, plaval s destičkou. Vrchol přišel odpoledne, kdy jsem celou výpravu překvapil požadavkem vyjet na šlapadle a dokonce jsem ho osobně kormidloval! Všichni čubrněli, že už můžu. Dokonce jsem využil i skluzavku šlapadlovou a sjel jsem ji, až mne zase museli vynášet modného s klepozubem
No, a pak už jsem odsledoval několikrát krtečka, štěňátko a vyrazlili jsme, když se začínalo stmívat. Z cesty mnoho nevím, snad jen, že jsme brali benzín. No a pak už byla MAMINKA!

Album 06.09.2013


Krátké vídejo
  Album od Plívů